PŘIPADÁM SI JAKO PRINCEZNA

22. prosince 2008 v 21:47 | Monika |  Články





První životní turné po České republice, které Farna zakončí 17. června v pražském Kongresovém centru, je zatím velmi úspěšné.
"Pro velký zájem o vstupenky jsme museli některé koncerty přeložit do větších prostor," uvedla její manažerka Michaela Kocourová.
"Je to úplně super," raduje se Ewa, která od září nastoupí do prvního ročníku polského gymnázia v Českém Těšíně.


Sedíme v její oblíbené pizzerii v rodné Vendryni. Za okny duní kamiony. "Tady u toho stolu vždycky sedávám s kamarády," říká Ewa Farna, která se na první pohled neliší od svých vrstevnic. Až na to, že je ve čtrnácti slavná zpěvačka. Občanský průkaz dostane v srpnu. Ač je Polka z Vendryně, z showbussinesu už pochytila lehký pražský přízvuk.
Jak se tady cítíte jako příslušnice polské menšiny? Nechtěla byste, aby tady bylo více polských nápisů. Necítíte se tady utlačovaná?
Ty nápisy, to je spíše politická záležitost, ale samozřejmě bych chtěla, aby jich bylo více. Moc mě těší, že je při vjezdu do Vendryně polský nápis Vítejte ve Vendryni, že nápis čítárna je také dvojjazyčný a další. Je to pro mne důležité.
Je vám bližší polština nebo čeština. Který jazyk používáte více?
Polština je moje mateřština a nestydím se za to. Polštinu mám ráda, je to zpěvnější jazyk, není tak tvrdý jako čeština, ale v češtině se teď pohybuji více. Je to asi smutné, ale teď už asi umím trošku lépe česky než polsky. Právě se snažíme trochu zabojovat v Polsku, tak snad se to trochu vyváží.
V Polsku tak populární jako v Česku ještě nejste. Jste spokojena se svou popularitou?
V Česku je to v tomto směru úplně ohromné! Kdyby to tak šlo i v Polsku, bylo by to super.
Jak se vaše rodina dostala do Vendryně?


Dalo by se říct, že naše rodina žije v tomto kraji odpradávna. Když se v minulosti měnily hranice, stalo se, že jsme se ocitli v Česku. Taťka mi vyprávěl, že hranice najednou rozdělily i rodiny. Rodiče spolu dříve bydleli v Třinci, když chtěli zakládat rodinu, přestěhovali se do Vendryně. Já jsem se narodila už tady, i můj brácha a sestra.
Napadlo vás někdy, když jste byla malá, že budete slavná zpěvačka? Byl to váš sen?
Ne, nikdy jsem po tom netoužila. Přišlo to nějak samo. Chtěla jsem být princezna. A ještě pořád jsem nedospěla do věku, kdybych si uvědomila, že to nejde. Pořád bych jí chtěla být. Občas se tak cítím, tolik lidí se o mne stará.
Jste připravena na negativní dopady slávy?
Vím, že jsou antifanoušci, lidi, kteří mi nepřejí, a ti si vždycky něco najdou. Nevšímám si toho. Nesnažím se dělat skandály, ale když mi třeba bude šestnáct a budu chtít jít s kamarádkami na diskotéku, tak si určitě neřeknu, já jsem Ewa Farna, já tam radši nepůjdu. Už na začátku jsem si řekla, že soukromý život si nenechám ovlivňovat. Když si mne někdo vyfotí na diskotéce a bude tvrdit, že jsem byla strašně opilá, tak věřím, že se mne to nedotkne a fanoušků taky ne.
Jak se to stalo, že jste začala objíždět pěvecké soutěže?
Zpívala jsem si jen tak pro radost, třeba na chodbě ve škole. Hudbu jsem měla ráda vždycky, oba rodiče jsou totiž velmi muzikální, žila jsem v tom. A ve škole byl sbor. Nechtěla jsem tam, ale kamarádka mne přesvědčila. Učitelka se pak rozhodla, že mne bude posílat do soutěží. Nechtělo se mi. Pak mne to ale chytlo.
Byla jste přijata na polské gymnázium do Českého Těšína. Proč nejdete na konzervatoř?
Přemýšlela jsem o tom, ale řekla jsem si ne. Hlavně proto, že konzervatoř mne může ve zpěvu hodně ovlivnit a já chci zpívat podle sebe, ne podle toho, jak to má být. Možná by mne ani nevzali, protože jsem chodila na klavír jen asi půl roku. Navíc rodiče chtěli, abych měla všeobecné vzdělání. Chodili na stejné gymnázium, vím, že je tam dobré prostředí, dobří učitelé, že mi tam vyjdou vstříc. Kdybych chtěla na konzervatoř, šla bych rovnou do Prahy. Chci tam, ale až na vysokou.
Na jakou?
Možná nějakou uměleckou, nebo naopak techniku. A práva, to by bylo super, to by si na mne hned tak někdo nedovolil.
Když máte koncert, turné, kolik lidí se o vás stará, kdo všechno s vámi jezdí?
Je to asi šestnáct lidí. Pět členů kapely, producent Lešek Wronka, polský manažer, manažerka pro Českou republiku, webadministrátorka, roadmanažer, který zařizuje koncerty, manažerka pro styk s médii, vizážistka, tatínek, řidič. A to je jen nejužší tým, nepočítám techniku. Takže si opravdu někdy připadám jako princezna.
Vyděláte na to vůbec?
Nevím. Vlastně vím, protože jsme psali daňové přiznání, ale vůbec mne to nezajímá a nesleduji to. O finanční věci se starají rodiče. Chtějí mne toho zatím ušetřit, abych předčasně nedospěla.
Připadala jste si někdy bohatá?
Bohatá jsem si připadala nedávno, když jsem jela s kamarády na třídenní výlet do Prahy. Dostala jsem asi osm stovek. Cítila jsem se hezky, když jsem šla s holkami do obchodu a měla jsem své peníze, se kterými jsem si mohla dělat, co jsem chtěla.
Dostáváte kapesné?
Ne. Když peníze potřebuji, řeknu tátovi. A když dostanu tři sta korun na obědy a zbude mi padesát, tak si je můžu nechat.
Jak se ve Vendryni bavíte?
Není to Praha, ale občas máme nějaké radovánky. Je tady polský klub mladých, taky chodím do evangelického kroužku. Kněz čte něco z bible, pak hrajeme různé hry. To mne baví. Starší mládež jezdí do Třince na diskotéky, ale to mne neláká.
Chodíte pravidelně na bohoslužby?
To se přiznám, že ne, snad se nebude pan kněz zlobit, ale on není takový, aby někoho do něčeho nutil. Naposledy jsem byla snad na konfirmaci. Chodím do kroužku, když mám čas, večer se pomodlím, před koncertem se pomodlím. Věřím, že Bůh existuje, že to není jen nějaká síla nahoře, že je to Bůh, který mi pomáhá a že se na něho můžu spolehnout.
Máte možnost o něčem rozhodovat, nebo za vás vše rozhodují rodiče a tým?
Do něčeho mluvím docela hodně, dostávám tu šanci. Některé věci mne ani nezajímají, třeba ty finanční. Jsem vděčná, že je nemusím řešit. Kdybych měla všechno dělat sama, nevím, jak bych stíhala školu. Jsem spokojena s tím, jak to je. Když se neshodneme, uděláme kompromis.
Třeba jsem nechtěla, aby koncert ve Vendryni byl v šest hodin, protože by nevynikla světla, efekty. Chtěla jsem, aby fanoušci z Vendryně měli úplně stejný zážitek jako fanoušci v Praze. Řekla jsem, že chci, aby to bylo v půl osmé, nakonec jsme se dohodli, že koncert bude v sedm. Předkapelu jsem si sehnala sama, mé kamarády z gymplu. Nejsem žádná loutka.
Máte ambici psát si texty? Už jste jich pár napsala. Uměla byste si sama složit hudbu?
Právě se snažím psát texty na polskou desku, protože budeme točit mou druhou desku Ticho v polštině. Snad se něco povede. V hlavě mám i strašně moc melodií, ráda bych je převedla na papír, ale v notách je to pro mne moc složité. Plánuji poprosit rodiče, abymi na Den dětí koupili jeden takový program, který to umí. Na klávesách si to naťukám, pak k tomu najdu zvuk. Doufám, že na třetí desce se už něco objeví. Ambice mám.
Lidé z showbussinesu většinou na sobě tvrdě pracují, co vy?
Fyzicky moc nedřu. Bohužel, nejsem ta, která chodí do fitka a každý den běhá. Jsem trošku lenivá. Jinak chodím na zpěv, na hlasovou hygienu, učitele ale mám Praze. Teď jsem tam třeba nebyla už dva měsíce. Snažím se hodně chodit na koncerty. Když nemůžu, tak si koupím DVD a sleduju, jak zpěvačka pracuje s mikrofonem, jak hraje basa a tak. Hudbu hodně poslouchám. Snažím se taky vytáhnout z kapely co nejzajímavější věci. Kluci mi říkají, co dělají na konzervatoři, doporučují mi kapely. Snažím se zorientovat i v historii hudby. Že bych ale seděla nad knížkami, tak to ne.
Co se vám na vaší pěvecké kariéře nejvíce líbí?
Nejkrásnější jsou koncerty, když lidi skáčou, křičí "my chceme Ewu". To je to úplně nejlepší. Sedět ve studiu mne už tolik nebaví, ani vystoupení s playbackem nebo různé ankety a takové věci. Ráda ale dělám druhým lidem radost, tak snáším i autogramiády, i když mne už někdy bolí ruka.
Máte pěkně rovné zuby. Jak je vám bez rovnátek?
Už jsem si zvykla, ale byly dva roky částí mého já. Pár holek si je kvůli mne pořídilo taky, to mne zaskočilo.
Většina vašich vrstevníků sedí pořád u počítače, co vy?
Když přijdu domů, vždycky projdu několik stránek, taky svoje stránky, ale nebloguju, nechatuju, nehraju hry. I když teď jsem našla jednu úplně úžasnou. Dostanete rohlíky, klobásky a musíte je rychle házet na gril, až se to ugriluje, hodíte to do rohlíku, nesmíte to spálit, dáte hořčici, kečup, cibuli. Podle toho, jak vámto jde, dostanete od pána penízky. Ještě jsem to neprojela celé, ale je to úplně super.
Kde byste chtěla jednou žít?
Na to ještě nemám názor. Možná to bude vesnička jako Vendryně nebo přímo Vendryně, třeba to bude Slezsko, protože jsem si přísahala, že budu posílat děti do polské školy, nebo to bude Praha, nebo třeba Los Angeles.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama